Presne pred ôsmimi desaťročiami, krátko po skončení druhej svetovej vojny, boli za národných umelcov ČSR vymenovaní prví štyria známi československí maliari. V tajnom zápise sa dočítame, že nová československá povojnová vláda (prvá pražská po predchádzajúcej košickej) o nich búrlivo rokovala hneď na svojom prvom zasadnutí 9. novembra 1945. Návrh schválila spolu s odstúpením Podkarpatskej Rusi a obnovením „starobylé univerzity olomoucké“.
Keďže v čase zasadania ešte neexistoval ani príslušný zákon, vláda zároveň uložila ministrovi školstva a osvety pripraviť vládne nariadenie, aby maliari mohli tituly prijať.
Veľké modré „T“ v záhlaví
Možno aj preto, že zápisnice zo zasadnutí vlády boli vtedy ešte tajné, dozvedáme sa v nich viac podrobností než z dokumentov dnešných vlád, ktoré však bežne nájdeme na internete. Kópia, ktorú autor v lete získal z Národného archívu, však dodnes láka na prečítanie veľkým modrým „T“ v záhlaví – spolu s úradnou pečiatkou k dátumu mojej žiadosti o vyznačenie predchádzajúceho odtajnenia zákonom.
Podľa zápisu najskôr predseda vlády Zdeněk Fierlinger vysvetľuje, že „dal svolati dnešní schůzi vlády narychlo za tím účelem, aby se mohla zabývati v kratší schůzi několika neodkladnými věcmi“.
„Najprednejší českí maliari“
V bode (bol tretí v poradí!) o národných umelcoch na začiatok komunistický minister informácií Václav Kopecký odporúča a podrobne odôvodňuje, aby „vynikajícím českým malířům Václavu Špálovi a Václavu Rabasovi byl u příležitosti jejich šedesátých narozenin propůjčen čestný titul národního umělce“.
Čítajte viac Aj Ľudovít Štúr mal životnú lásku, ale Adela to nebola. Pokúsil sa o samovraždu? Čo všetko vieme o jeho súkromí?
V diskusii dnes neobľúbený minister školstva a osvety Zdeněk Nejedlý súhlasí so Špálom, ale „má pochybnosti“ o majstrovi Rabasovi. Podpredseda („náměstek“) Jaroslav Stránský sa prihovára za oboch majstrov, lebo vraj „český venkov považuje Rabase za nejlepšího českého krajináře naší doby“. Ďalší člen vlády upozorňuje, že ešte neexistuje „příslušná (zákonná) norma“, na čo predseda vlády pripomenie, že minister Nejedlý dosiaľ nesplnil svoju staršiu úlohu.
Diskusiu o tomto probléme vynecháme. Vrátime sa až pri návrhu dlhoročného spolupracovníka prezidenta Edvarda Beneša a ministra zahraničného obchodu Huberta Ripku a ministrov Václava Kopeckého a profesora Jaroslava Stránského (člena londýnskej exilovej vlády), či by sa tejto pocty nemalo dostať rovnako aj „nejpřednějším českým malířům Ludvíku Kubovi a Maxu Švabinskému“.
Foto: REPROFOTO: Jaroslav Kuba
Ešte skôr, ako vláda hneď v nasledujúcom bode prejde k schváleniu zákona o ratifikácii zmluvy o odstúpení „Zakarpatskej Ukrajiny“, z diskusie vznikne nakoniec trochu krkolomné, ale presné uznesenie: „Vláda se usnáší na návrh ministra informací, že se nejpřednějším českým malířům Ludvíku Kubovi a Maxu Švabinskému propůjčuje čestný titul ‚národního umělce’, že se této pocty dostává dále vynikajícím českým malířům Václavu Špálovi a Václavu Rabasovi při příležitosti jejich šedesátých narozenin a že ukládá ministru školství a osvěty, aby s největším urychlením vypracoval… osnovu vládního nařízení o tom, že vláda může projevovati zasloužilým umělcům za vynikající výkony v jejich oboru pro jejich význam s hlediska veřejného zájmu čestný titul ‚národního umělce’“.
Prvých jedenásť národných umelcov Československej republiky. Boli postupne vymenovaní hneď po skončení vojny, v roku 1945.
- Josef Hora (posmrtne), spisovateľ
- Petr Bezruč, básnik
- Ludvík Kuba, maliar
- Václav Rabas, maliar
- Václav Špála, maliar
- Max Švabinský, maliar
- Josef Bohuslav Foerster, skladateľ
- Janko Jesenský, básnik
- Stanislav Kostka Neumann, básnik
- Vítězslav Novák, skladateľ
- Dušan Jurkovič, architekt
Foto: ARCHINFO.SK
Degradácia titulov
Do konca roka 1945 vláda stihla vymenovať 11 národných umelcov. Ako prví boli aj dnes známi literáti Josef Hora (in memoriam – deň po svojom úmrtí) a Petr Bezruč, ďalej napríklad hudobní skladatelia Vítězslav Novák a Josef Bohuslav Foerster alebo básnik (a legionár) Janko Jesenský, ktorý sa tým zároveň stal prvým oceneným Slovákom. Ocenenie nakoniec dostali ešte podľa prvorepublikového zákona o radoch a tituloch. Príslušný zákon totiž vznikol až o tri roky neskôr, výslovne však prevzal už predtým vymenovaných umelcov.
Foto: FB JANKO JESENSKÝ
Titul národného umelca podľa nového zákona slávnostne udeľoval prezident republiky. Držiteľovi titulu pôvodne prislúchal nielen čestný odznak a verejné uznanie, ale aj doživotný dôchodok vo výške služobného platu riadneho profesora vysokej školy. Štát rovnako zaopatroval prípadnú vdovu, vdovca či iných pozostalých. Zákon sa potom ešte dvakrát menil, aby v roku 1963 dôchodok zo zákona u nových držiteľov napokon zmizol úplne. Ministerstvo kultúry tiež po celý čas zvyčajne zabezpečovalo pohreb so štátnymi poctami.
Tam jste se toulal se svým stojanem,
v tom kraji teskném, nemilovaném.
Když ret je rozbit, dechu namále
a krví orosena tráva,
z úst lidu píseň jako dozrálé
zrníčko vína k zemi odpadává.
A malíř spěchá – jaká proměna,
políbit lid v ta ústa raněná.“
úryvok básne Jaroslava Seiferta: Malíř Ludvík Kuba zo zbierky Ruka a plamen
Titul národný umelec bol udeľovaný medzi rokmi 1945–1989. Získalo ho celkovo 316 československých umelcov, posledný ešte v júni 1989. Najviac umelcov bolo ocenených v rokoch 1968 (23 osôb) a 1988 (22). V rokoch 1951, 1986 a 1987 titul nebol udelený. Najmladším oceneným sa v tridsiatich troch rokoch stal operný spevák Slovenského národného divadla Peter Dvorský (schválený v roku 1984).
Čítajte viac Baťa nebol iba priemyselník. Jeho firma sa o vás postarala od kolísky až po hrob. Za vernosť a lojalitu
V roku 1953 zriadili tiež čestný titul zaslúžilý umelec, ktorý za celoživotné dielo udeľovala vláda, nie prezident. K tomuto titulu sa nevzťahovali finančné ani materiálne výhody. Bol považovaný za nižší stupeň ocenenia oproti národnému umelcovi. Oba tituly (ako aj rad ďalších ocenení) získali postupne napríklad poprední československí herci Karol Machata, Jozef Kroner a Ladislav Chudík (alias primár Sova a tiež prvý ponovembrový minister kultúry SR) alebo spevák Karel Gott.
Keďže tituly schvaľovala vláda a prezident, rozhodovali v období socializmu často aj iné kritériá než umelecká tvorba. V spojení s ďalšími reáliami vtedajšej spoločnosti slúžil systém titulov aj ako jeden z nástrojov ovládania umelcov. Režisérom Alfrédovi Radokovi a oscarovému Jánovi Kadárovi (film Obchod na korze, 1965), oceneným v roku 1968, prezident republiky neskôr titul zase (ako jediným) odobral.
Od neskrotnej vášne tvorenia k vzájomnosti medzi pokoleniami, vekmi a národmi
Třebas učenec i umělec měli mnoho společného, totiž: nezkrotnou vášeň tvoření, sílu fantasie, pronikavosti ducha, bezohlednosti, nezkrotnosti, sebeobětování – já se svého stanoviska kladu umění nad vědu. (…)
Jsou dva hlavní rozdílové mezi uměním lidovým a školeným.
Prvý z nich je nejdůležitější. On týká se podstaty obou umění. Lidové umění je totiž povahou svojí zcela subjektivní, je pro sebe jen a na posluchače či diváky nejen nepočítá, ale se jich dokonce straní, je kvůli sobě, (…) kdežto umění druhé rozdělilo svět na výrobce a spotřebovatele, na umělce a obecenstvo, na dva živly polárně různé a od sebe závislé. Hudebníku třeba posluchače, malíři diváka, spisovateli čtenáře.
Druhý: Kdežto se totiž umění lidu spokojuje s nejjednoduššími prostředky vyjadřovacími, umění „vysoké“ používá naopak vymožeností vědy a kultury vůbec, stojí stále na výši své doby, je odleskem vládnoucích poměrů, těší se přednostem přítomnosti, po případě odstonává si její nedostatky. (…)
Klameme se, domníváme-li se, že od umělce žádáme pouhé zpodobení figury, pouhé zpodobení krajiny. Nikoliv. My žádáme jen, aby promluvil k nám svojí řečí. Obecenstvu umělecky cítícímu je jedno, zdali Velázquezův obraz představuje Filipa IV. či španělského otrhánka; milovník obrazů s libostí řekne jen: viděl jsem Velázqueze, nebo Tiziana, nebo Puvis-de-Chavannesa, a tím chce se honositi: byl jsem v doteku duševním s giganty lidského ducha, hovořil jsem s kouzelníky lidské duše, dal jsem si od nich vyprávěti pomocí barev a tónů o osobách a věcech, jež oni viděli ve světě zevním či svém vnitřním, a jak je oni viděli. A opouštějíce obrazárnu, máme dojem, že dleli jsme v nádherné společnosti lidí, mezi nimiž jsme okřáli, se povznesli, u nichž jsme velkolepě byli hodovali.
A docházíme poznání, že umění luští otázku posmrtného života. My v říši umění můžeme obcovati s mrtvými, a sice tím ušlechtilým způsobem, kde všechna tíže fysické osobnosti naprosto schází a jen esence, extrakt duševní mohutnosti zesnulého duševně se s námi stýká.
Přicházíme k poznání, že umění připadla vznešená úloha pěstiti vzájemnost mezi pokoleními, věky a národy, zcelovati v duševní jednotu přítomné, zesnulé i budoucí, neboť ti národové, jichž umělecká díla se nám v dostatečné míře zachovala, jsou nám nejbližší a nejznámější.
Ludvík Kuba: Tři rozhovory o umění, Dílo 1904 (úryvky)
Čítajte viac Všetky boli hrdinky. Ako sa Slovenky stali prvými Amerikánkami
